Zveřejněny Normy pro rozlišování údajných vidění a zjevení

30. května 2012 v 8:40 |  CIRKEV-PÁPEŽ-kresťania

Vatikán. Kongregace pro nauku víry publikovala včera na svých internetových stránkách Normy pro rozlišování údajných vidění a zjevení. Vydány byly 25. února roku 1978, ale teprve nyní byly zpřístupněny pro širší veřejnost kromě latiny i v dalších v pěti jazycích (anglicky, francouzsky, italsky, německy a španělsky) s novou předmluvou nynějšího prefekta zmíněné Kongregace, kard. Williama Levady.

Ten v závěru své předmluvy poznamenává, že "Kongregace pro nauku víry přistoupila k publikaci Norem pro rozlišování údajných vidění a zjevení, protože doufá, že pomůže pastýřům katolické církve v náročném úkolu rozlišování údajných vidění, zjevení, poselství, vzkazů a vůbec mimořádných jevů případně i nadpřirozeného původu.

Text může být užitečný také pro teology a odborníky v této oblasti živé zkušenosti církve, která má dnes určitou závažnost a potřebuje prohloubenou reflexi," končí svou předmluvu kardinál Levada. Kromě zvláštních otázek a hloubání o takzvaných plodech údajných zjevení a jejich hodnocení vyniká ze zveřejněných norem bod číslo 2, ve kterém se praví, že teprve "v závislosti na úsudku, který vynese zodpovědná církevní autorita je místnímu biskupu umožněno autorizovat či zakázat také veřejný kult či jiné formy zbožnosti související s místem zjevení podle toho, zda je uznán jejich nadpřirozený charakter (constat de supernaturalitate) anebo nikoli (non constat de supernaturalitate)".

Je známo, že o Medžugorje zvláštní komise zřízená v roce 1991 tehdejší jugoslávskou biskupskou konferencí vydala prohlášení ve městě Zara a znělo non constat de supernaturalitate, přičemž ponechala možnost dalšího zkoumání. Nynější komise Svatého stolce prošetřuje otázku Medjugorje pod vedením kardinála Camilla Ruiniho, který v nedávném rozhovoru uvedl, že předpokládá zveřejnění závěrů ještě v letošním roce.
PLNÉ ZNĚNÍ Norem pro rozlišování vidění a zjevení je ZDE
Vysvetlenie:

Kongregácia pre náuku viery (resp.prefekt kongregácie: Mons. W. Lewada) konštatuje a poukazuje na udalosti, ktoré nastali a to, že miestna komisia pre skúmanie zjavení v Medjugorí nenašla na zjaveniach v Medjugorí nadprirodzený jav, čiže neschvaľuje zjavenia Márie v Medjugorí a dodáva, že ponecháva ďlašie skúmanie na komisiu zriadenú Svätou Stolicou.

Nakoľko tieto informácie nie sú dostačujúce na rozlíšenie pravosti zjavení v Medjugorí, treba uviesť skutočnosť, že bl.Ján Pavol II. uznával a schvaľovať zjavenia Panny Márie v Medjugorí. Jeho vyjadrenia sú svedectvom a prejavom jeho neomylnosti, ktorá mu bola dána Ježišom Kristom, ktoré (podľa Lumen Gentium 25.) nemusia byť schválené, či odobrené žiadnou inštanciou a preto z tohto pohľadu komisia sa vyjadrila v rozpore u čením pápeža bl.Jána Pavla II.
Aj z toho dôvodu bolo potrebné, aby prípad: "zjavenia Panny Márie v Medjugorí"prevzala komisia ustanovená Svätou Stolicou.

Normy pro rozlišování údajných vidění a zjevení

vydané Kongregací pro nauku víry

Předběžná poznámka

Původ a povaha Norem

Během plenárního zasedání v listopadu 1974 zkoumali otcové této Kongregace problémy týkající se údajných vidění a zjevení, která spolu často souvisejí, a došli k následujícím závěrům:

1. Dnes se zpráva o těchto zjeveních šíří více než v minulosti díky informačním prostředkům (massmédiím). Snadnost dopravy navíc favorizuje a zvětšuje počet poutí. Církevní autorita je proto volána vyslovit se k věci neprodleně.
2. Dnešní mentalita, vědecké požadavky a nároky kritického zkoumání na druhé straně znesnaďnují, ne-li znemožňují dobrat se s náležitou rychlostí soudu, kterým se v minulosti končilo šetření v této věci (constat de supernaturalitate, non constat de supernaturalitate) a který umožňoval ordinářům autorizovat nebo zakazovat veřejný kult nebo jiné formy zbožnosti věřících.
Z těchto důvodů, aby se zbožnost, kterou mezi věřícími působí fakta tohoto druhu, mohla projevit při respektování plného společenství s církví a přinášet plody, z nichž potom církev může rozlišovat pravou povahu faktů, došli otcové k závěru, že je třeba stanovit v této věci následující proceduru.
Jakmile je církevní autorita informována o nějakém údajném vidění či zjevení, má za úkol:
a) za prvé posoudit fakt podle pozitivních a negativních kritérií (srov. infra, č.I.);
b) dále, pokud toto šetření vyústí v příznivý závěr, povolit některé veřejné projevy kultu či zbožnosti a nadále nad nimi velmi rozvážně bdít (to se rovná formulaci: pro nunc nihil obstare);
c) a nakonec ve světle uplynulého času a zkušenosti a se zvláštním zřetelem na duchovní plody vyvolané novou zbožností, vyjádřit, pokud je třeba, soud de veritate et supernaturalitate.

I. Kritéria posuzování povahy údajných vidění či zjevení alespoň podle určité pravděpodobnosti

A) Kritéria pozitivní:
a) Morální jistota či alespoň velká pravděpodobnost existence faktu na základě seriózního šetření.
b) Zvláštní okolnosti týkající se existence a povahy faktu, to znamená:
1. osobní kvality subjektu či subjektů (zejména psychická vyváženost, poctivost a správnost mravního života, upřímnost a ochota chápat církevní autoritu, schopnost vrátit se k normálnímu režimu života z víry, atd.);
2. pravost teologické a spirituální nauky bez příměsi omylu, pokud jde o zjevení;
3. zdravá zbožnost, hojné a stálé duchovní plody (např. duch modlitby, konverze, svědectví lásky, apod.).

B) Kritéria negativní:
a) Zjevný omyl ohledně faktu
b) Věroučné omyly připisované samotnému Bohu nebo blahoslavené Panně Marii nebo nějakému světci a jejich projevům, nicméně s přihlédnutím k možnosti, že subjekt byť nevědomky přidal k autentickému nadpřirozenému zjevení prvky ryze lidské anebo omyly přirozeného řádu (srov. svatý Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, č. 336).
c) Zřetelná snaha po zisku úzce spojená s faktem.
d) Těžce nemorální skutky spáchané subjektem či jeho druhy ve chvíli nebo u příležitosti faktu.
e) Psychické nemoci nebo psychopatické tendence u subjektu mající nepochybný vliv na údajný nadpřirozený fakt anebo psychóza, kolektivní hysterie nebo jiné prvky toho druhu.
Je třeba vzít v úvahu, že tato pozitivní i negativní kritéria jsou indikativní a nikoli rozhodující a mají se aplikovat kumulativně neboli ve své vzájemné konvergenci.

II. Zásah kompetentní církevní autority

1. Pokud se během údajného nadpřirozeného faktu mezi věřícími téměř spontánně zrodí kult nebo určitá zbožnost, má kompetentní církevní autorita závažnou povinnost okamžitě se informovat a přistoupit k pečlivému prošetření.
2. Kompetentní církevní autorita může zasáhnout na základě oprávněné žádosti věřících (ve společenství s pastýři a nikoli z podnětu sektářského ducha) a autorizovat a ustanovit některé formy kultu či zbožnosti, pokud tomu po aplikaci výše zmíněných kritérií nic nepřekáží. Je však zároveň třeba dbát na to, aby věřící tento způsob jednání nechápali jako církevní schválení nadpřirozeného charakteru tohoto faktu (srov. Předběžná poznámka, c).
3. Z důvodu svého věroučného a pastoračního poslání může kompetentní autorita zasáhnout motu proprio; musí to však učinit za vážných okolností například kvůli naprávě nebo prevenci nešvarů při výkonu kultu nebo zbožnosti, anebo kvůli odstranění bludných nauk, vyhnutí se rizikům falešného mysticismu nebo nepřístojnostem, atd.
4. V nejistých případech, které nepředstavují pro církev žádné riziko, se kompetentní církevní autorita vzdá každého soudu a každého přímého zásahu (protože se může také stát, že údajně nadpřirozený fakt po určité době upadne v zapomenutí); nesmí však přestat bdít a popřípadě rychle a rozvážně zasáhnout, je-li to nutné.

III. Autority kompetentní zasáhnout

1. Úkol bdít a zasáhnout náleží především místnímu ordináři.
2. Národní či regionální biskupská konference může zasáhnout:
a) pokud se po splnění toho, co mu náleží, na ni obrátí místní ordinář, aby bezpečněji rozlišila daný fakt;
b) pokud fakt zasahuje do národního či regionálního prostředí, vždy však s předcházejícím souhlasem místního ordináře.
3) Apoštolský stolec může zasáhnout jak na žádost samotného ordináře, tak kvalifikované skupiny věřících anebo také přímo z důvodu všeobecné jurisdikce Svatého otce (srov. infra, č.IV).

IV. Zásah Kongregace pro nauku víry

1.a) Zásah Kongregace si může vyžádat jak ordinář po splnění vlastních povinností, tak skupina kvalifikovaných věřících. V tomto druhém případě se dbá na to, aby odvolání ke Kongregaci nebylo motivováno podezřelými důvody (jako např. vůlí donutit ordináře změnit jeho právoplatná rozhodnutí či potvrdit nějakou odštěpenou skupinu atd.).
b) Kongregaci náleží zasáhnout motu proprio ve vážných případech, zvláště dotýká-li se fakt značné části církve, vždy však po nezbytné konzultaci s ordinářem, a pokud to situace vyžaduje, tak i s biskupskou konferencí.
2. Kongregaci náleží posoudit a schválit způsob postupu ordináře anebo, pokud to pokládá za možné a vhodné, přistoupí k novému šetření faktu jinak než postupoval ordinář a vykoná jej buď samotná Kongregace anebo zvláštní Komise.
Tyto normy přijaté na plenárním zasedání této Kongregace byly schváleny Svatým otcem Pavlem VI. 24. února 1978.
V Římě v paláci Kongregace pro nauku víry podepsali 25. února 1978
Prefekt, Franjo kardinál Šeper
Sekretář, biskup Jerome Hamer, O.P.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama